Kdo doopravdy rozděluje společnost?

Společnost se stále viditelněji štěpí na dvě nesmiřitelné skupiny. Jednotlivci i skupiny hledají viníky v názorových odpůrcích. A proč ne v sobě?

Připojte se jednou ke skupince vašich známých, například na pracovišti, kteří se věnují povrchní zdvořilostní konverzaci. Na první pohled se zdá, spolu všichni zúčastnění přece dobře vychází, možná by se dalo i usoudit, že jsou přáteli. Ale jak dlouho? — Než řeknete svůj názor.

Sledujte, co se bude dít. Jakmile vyřknete jasný, ostrý názor, okmžitě zpozurujete rozštěpení ve skupince. Pokud se zastanete svým názorem tradice, čehokoli zdravého a přirozeného, ihned proti vám začnou útočit zlovolní odpůrci přirozeného zákona.

Je to často vyloženě groteskní. Člověk klidně, mírně v několika slovech vyjádří ve svém názoru zdravý cit a v tu ránu se začnou zlovolníci vztekat, prskat, pěnit. Je to až pozoruhodně nápadné.

...mne však nenávidí, protože ho usvědčuji z jeho zlých skutků. (Jan 7:7)

Jen to klidně vyzkoušejte a uvidíte, jak krásně rozdělujete společnost. Tím se stáváte úhlavním nepřítelem havlistické kavárničky. Ale jste to skutečně vy, kdo společnost rozdělil?

Bible zaslibuje, že až přijde Syn člověka, oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. (Matouš 25:32)

Syn člověka — sama vůle Boží, tedy pravda. Samozřejmě že Syn člověka nemusí obcházet všemi vesnicemi a na každého jednotlivce ukázat Ty jsi ovce; ty zas kozel!... Kam vejde Pravda, tam se hbitě přítomní rozdělí sami.

Odpověď na otázku, kdo že tedy rozděluje společnost, vyplývá z toho jasně. Společnost rozděluje se sama v blízkosti pravdy.

Neboť přítomnost pravdy označí lež. 

Budeme-li toto pozorovat, zjistíme, že pravda k tomu skutečně nemusí dělat vůbec nic. Kde je pravda, tam se lež označí sama. Čím? Začne na pravdu zběsile a zcela nevěcně útočit, až je to nestrannému pozorovateli k smíchu.

Ti, kdo takto brojí proti čemukoliv přirozenému, to dělají jenom ze strachu. Z nevědomého strachu, že světlo pravdy ozáří jejich vlastní vnitřní prázdnotu. Co se ve stínu skrývalo pod rouškou vzdělání, na světle musí odhalit svou vlastní méněcennost, ne-li bezcennost.

A tak může i každý snadno pozorovat, co je dobré a co nikoliv. Neboť kde se objeví něco čistého, světlého, tam okamžitě začne útočit v bolestné nenávisti temno a špína.

Strach zlovolníků, aby nepřišli o svou zdánlivou velikost, aby nebyli strženi z výše, kam nepatří, nechají v sobě až příliš lehce přerůst v nenávist. Hnáni touto nenávistí, útočí na všechno dobré, čisté, světlé. Tak se snadno pozná, kde jsou čisté, světlé hodnoty. Zlo neútočí do prázdna, nýbrž na dobro.

Skvěle je to vysvětleno v knize Ve světle pravdy:

“Příčinou tohoto jednání je divoká bolest nad tím, že vidí u jiných něco drahocenného, co oni sami ztratili. Je to bolest, kterou poznávají jen jako nenávist. U lidí s větší vnitřní vřelostí, kteří byli špatnými příklady zdrženi nebo strženi do bláta, mění se tato touha při setkání s niterně vysoko stojícím člověkem často v bezmeznou lásku a úctu. Kam přijde takový člověk, jsou lidé vždy jen pro něho, nebo proti němu. Lhostejnost tu neobstojí.”